October 15, 2019

Po roce

Nové výzvy, nové výpěstky, nová práce, nová slůvka, nové emoce. To všechno přinesl rok, který utekl jako voda. Poslední příspěvek jsem přidala 20. listopadu 2018 a dnes je 15. října. Blogerka roku ze mě nebude, ale to jsem v plánu stejně neměla.

V dnešní době Podcastů jsem asi dinosaur, když začínám zase psát na blog. Plánem ale je, že si sem budu chodit odkládat svoje myšlenky, kterých mám v hlavě požehnaně. Ne, že by mi nedaly spát, usnout mi problém opravdu nedělá. Jen mám sem tam touhy tyhle myšlenky někde přetavit do slov. Vidět to černé na bílém.

Víte, já občas, když jsem sama, například řídím nebo vařím nebo tak, tak si pro sebe povídám, co budu dělat a co bych chtěla a tak. Jako bych si ty plány a sny a myšlenky chtěla poslechnout nahlas, vdechnout jim opravdovost, život. Není to tak, že by mi chyběla společnost, té mám naštěstí a díky bohu dost, nejen díky sociálním sítím.

Moje touha a přání psát si deník, myslím opravdu psát, rukou a do sešitu, zůstává nenaplněna. Myslím, že tento formát bude asi snazší. Stejně u počítače pracuji, tak si půjdu sem tam zaprokrastinovat sem, do svého online prostoru.

Jsem máma, mám syna, budou mu dva roky. Prošli jsme si těžkým obdobím,jehož grand finale trvalo měsíc, ale mně přišlo, že je nekonečné. Je moc šikovný a je úžasný, bystrý a veselý, ale také paličatý a zatvrzelý. Je to můj kluk, naše láska, človíček s velkou osobností už teď, v batolecím věku. Dýchám pro něj a i když si někdy v hlavě postěžuju (nebo nahlas kamarádce), jsem tak šťastná, že je tu a je zdravý a zvídavý. Stále se učím, o sobě nejvíc, o své pohodlnosti, lenosti, schopnosti třikrát se na něco vykašlat, až mi to po čtvrté spadne na hlavu.

Kolikrát se dělám lepší, než jsem. Před přáteli, před svými studenty. Dělám se taková, jaká bych chtěla být, nebo jakou chci, aby mě oni viděli. Jenže pak se doma stane něco, maličkost, vztekání kvůli oblékání, srdcervoucí pláč pro vylité mléko. Přijde realita a já se s ní musím popasovat. Nikdo z těch přátel nebo studentů nemusí. Oni si zase užívají svoje chvilky pravdy, co si budem.
Ale v tu chvíli veškerá moje urputná snaha schovat svoje pravé, nedokonalé já, táhne ke všem čertům. Jsem tam, vidím se z výšky a čekám, jak budu reagovat.

Mateřství je nekonečná práce, kompromisy, odříkání. Ale všechna ta dřina je vykoupena jediným úsměvem, jediným slůvkem maminka, jedinou pusou, kterou vám váš prcek dá. Pořád mám co se učit, nejen jako matka, ale i jako manželka a jako dospělá, zodpovědná osoba.
Víte, já jsem jedináček, spratek. Nikdy jsem vlastně nic nemusela. Všechno jsem měla na podnose. Mamka udělala, koupila, zařídila. Táta taky. Do svých osmnáctin jsem se nemusela nijak extra starat, pak už to bylo horší, protože po střední jsem se nedostala na vysněnou žurnalistiku. Vystudovala jsem tedy pedagogickou fakultu Univerzity J.E.Purkyně, anglický jazyk a literaturu a pokud dobře počítám, letos to bude 12 let, co učím. Svou práci mám ráda a baví mě být u toho, když se lidem blýskají oči, když něco pochopí, když něco zvládnou. Baví mě být jejich jazykovým průvodcem. Ale stále se mám, i jakožto pedagog, lektor, hodně co učit.

Tenhle blog, odkladiště mých myšlenek a vzpomínek, sebereflexe a nápadů a osobních výzev nebudu asi psát nijak extra pravidelně. Mám krom syna, manžela a psa také dům, o který se starám, zahradu, která potřebuje udržovat, práci, kterou mám ráda a další aktivity, které toužím rozjet. Jsem zadkem na více židlích, ale není právě tohle ten život?

Mějte se a zdravím vás #zevsi.

November 20, 2018

Pozdravy #zevsi

Prosím vás, to mi to ale trvalo, co?
A kolik věcí se změnilo a přihodilo, kolik vrásek přibylo, o kilech se ani nezmiňuji.

Než jsem šla na mateřskou, potažmo rodičovskou dovolenou, měla jsem divoké představy a veliké plány, kterak budu ve volném čase popíjet kávu a ťukat do klávesnice počítače svoji knihu, ať už román nebo povídky. No, synovi byl začátkem listopadu rok a já se k psanému slovu dostávám až teď.

Je sychravý, podzimní den, venku poletují první letošní vločky sněhu, dítě i pes svorně spí a já si v době osobního volna sedla ke stolu a pustila počítač.

A rozhodla se s vámi sdílet svůj život na vsi.