September 13, 2015

Až...

Další týden je za námi, přede mnou zřejmě poslední dva na britské půdě. Kdoví. Zatím se nám vede dobře, až na stesky po domově.
Včera jsem tu oslavila své poslední narozeniny v kolonce 20-29 let a byla to moc hezká oslava. Dostala jsem plno dárků, vzali mě na večeři a chovali se moc hezky. I tak jsem celý den vzpomínala na oslavy doma. Se slzami v očích jsem seděla pod stromem, Barney u mých nohou se slastně vyhříval na sluníčku, když tu u domu zastavila bílá dodávka. Tim se šel podívat, co se děje a zpátky přinesl velikou fialovou krabici s mým jménem. A v té krabici byl pugét květin a čokoládové pralinky a vzkaz od toho nejbáječnějšího muže na světě, mého manžela. Steskem mě zabolelo u srdce, z očí se vyřinul vodopád slz a já si posté uvědomila, jak moc se těším domů.


Až půjdu s Barneym ráno po Dlouhý ulici, až zamávám Venuši přes dvorek, až potkám pošťáka Milana. Až si dám první kafe z kávovaru u nás v kuchyni. Až vezmu Barneyho běhat na Ostrov a jak se zase půjde zchladit do Labe. Až půjdeme na zahradu za mamkou a Jirkou, budem sedět pod pergolou a koukat na Milešovku, Radobýl a Lovoš. Až se ráno probudím vedle svého muže a dám mu první rozcuchanou pusu. Až uvidím svou malou ségru, která mě zase odzbrojí nějakou originální hláškou. Až mí táta řekne další vtip. Až si v Edenu dám velkou desítku a pokecám s Petrem a Eliškou a kluci budou koukat na fotbal. Až se půjdem podívat na hokej, dám si svařák a bude mi zima na zadek. Až budu stát v puntu v koloně na nový most, protože v Albertu bude akce na mlíko. Až půjdu s holkama na víno a skončíme v Luně, i když si to předem zakážeme. Až půjdu na premiéru Velmi nebezpečných známostí do divadla. Až navštívím babičku a Barney bude otravovat Pegynu. Až si udělám pořádek v papírech a v oblečení a vyvětrám byt a bude to tam vonět po perníku a po zapečených těstovinách. Až...



Vím, že by se náš život neměl točit kolem toho, co bude až. Nicméně ten můj život se teď právě tak odvíjí. Všechny ty stereotypní drobnosti, které mě vytáčely, když jsem byla doma, teď mají nový lesk. Je to tak, že člověk vždycky chce to, co nemůže mít? Asi ano. A nebyla bych si to přiznala, kdybych neudělala tenhle krok a neodstěhovala se do Anglie.

Je to báječná země, nechápejte mě špatně. Ani to počasí není tak hrozné, jak se říká. Všichni vám tisíckrát děkují a milionkrát prosí, když něco chtějí, jsou slušní a usměvaví. Jen to není domov...Ten je a vždycky bude jen jeden.

Říkám si, jestli není třeba litovat tohoto kroku. Ale podle mě není. Kdybych se sem nepodívala a nezkusila si to tu na vlastní kůži, litovala bych. Zjistila jsem, že všude je chleba o dvou kůrkách, ať je to litoměřický bochník nebo anglický tousťák. Ne že bych to nevěděla... Ale něco jiného je mít teoretickou znalost a nebo si to odžít. Myslím, že jsem tuhle ťafku potřebovala. :-)

Dnes jsem byla v restauraci a už poněkolikáté jsem se přistihla, jak si říkám, že na sebe hodně dlouhou dobu nevezmu bílou košili a baleríny. Ty moje by právě teď potřebovaly nahradit novými, takže mě asi čekají nákupy. A chcete se pobavit? Já, která jsem vždycky byla nadšená pro nákupy kdykoli a kdekoli se teď obchodům obloukem vyhýbám. Nejde o peníze, dýška mám slušná. Spíš jde o to, že mě to nebaví... V Primarku jsem byla dvakrát, v TKMaxxu jsem byla taky, ale spíš než obchodní domy mě baví se procházet s Barneym po parku a nechat všechny starosti za zády. Raději si čtu, než abych jela na shopping. Vařím nebo přemýšlím, co napsat na blog, než abych lustrovala e-shopy. Když už nějaké projíždím, tak jen proto, abych si pořídila novou knihu do čtečky. Večer se dívám v posteli na seriál, než se mi na očích usadí únava. Nebo jen tak jsem. Naučila jsem se existovat ve svém nitru a naslouchat svým myšlenkám. Ne vždycky jsou pozitivní, ne vždy jsou úplně negativní, vždycky se točí kolem mě. Sobecky. Ale asi je to potřeba, co myslíte?

Povedla se mi před týdnem opět má stará známá kulišárna. Provedla jsem ji už před šesti lety, když jsem tu byla prvně. Natankovala jsem do nafťáku benzín, což autíčko moc neschrouplo, cukalo se a odmítalo jet... Oprava proběhla zdárně, auto se nám vrátilo, tak už zase drandíme. Další ukázka toho, že jsem zamyšlená, protože jsem tankovala na autopilota. Tima jsem tím moc nepotěšila, ale nezabil mě, což bych já na jeho místě udělala určtiě.


Teď si tak sedím, je půl osmé, mám zmrzlé prsty a bolí mě ruce a záda a těším se, až se zavrtám do peřin a jen tak budu. A nechám si zdát o domově. To budou krásné sny...

No comments:

Post a Comment